THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tuzemští vyznavači odlehčenější formy černého umění měli minulý rok více než dostatek příležitostí seznámit se s italskými pohádkáři GRAVEWORM velmi zblízka, totiž prostřednictvím koncertních pódií. V létě jsme je měli šanci spatřit v plném nasazení v nehostinných prostorách jistého kamenolomu u Konice, v říjnu zase přijeli do Uherského Hradiště jako podpora pomalu rezivějící mlátičky KATAKLYSM. Neuplynulo moc času a sbližování se sympatickou smečkou okolo pěvce Stefana Fioriho začíná psát svoji další kapitolu... bizarní scéna, kde kamenný anděl s nepřítomným výrazem ve tváři dlí uprostřed mořem zatopených křížů a náhrobků bude naší poslechovou overturou.
Přiznám se, že GRAVEWORM jsem měl vždycky velmi rád a jejich vývoj s napětím sleduji od jejich prvních alb. Vždy pro mě představovali neotřesitelnou jistotu atmosférického kovu černé barvy, nikdy nedokázali natočit špatné album, natožpak vyloženě propadnout. Minulé album "Engraved In Black" velmi zdařile navázalo na tradice zatím nejlepšího výtvoru "Scourge Of Malice" (2001) a co je důležité, posunulo skladby GRAVEWORM do vyloženě hitových sfér (jen vzpomeňte na "Legions Unleashed" nebo výtečný cover od R.E.M. "Losing My Religion"). Právě onen talent napsat chytlavé písně s dobře zapamatovatelnými melodiemi se podařilo na "(N)utopia" ještě více rozvinout. Díky sázce na širším masám posluchačstva přístupnou produkci bylo nutno uvolnit důrazný stisk plynového pedálu a zredukovat četnost agresivních pasáží. Tento jev dnes ale výjimečně hodnotím jako pozitivní, neboť se tím výrazně zlepšila čitelnost struktury skladeb, která u GRAVEWORM nebyla ve vysokých rychlostech vždy optimální. Více nahlédnout zvědavým slechům pod povrch neprostupných zvukových stěn zajisté umožnila i dobrá práce protřelého produkčního šéfa Andyho Classena.
Propagační materiály říkají něco v tom (ne)smyslu, že Italové ještě více přitvrdili a dnes tak připomínají syntézu HYPOCRISY s DIMMU BORGIR. Přitvrzení jsme si již jednoznačně škrtli (neb opak je pravdou), zmiňovat Tägtgrenovu smečku hermetiků je pak vysloveně bludem hodným trestního oznámení na autora promo litanií. Vliv inspirační aury norské stálice se naopak dá celkem akceptovat, pouze však v přísném kontextu jejich starší tvorby, reprezentované dejme tomu opusem "Enthrone Darkness Triumphant“.
Mému prohlášení ohledně maximální chytlavosti a citu pro silné refrény dostojí hned první skladba "I-The Machine", atmo-black metalový hit par excellence (předem prozradím, že na albu není zdaleka, ale zdaleka sám). "(N)utopia" naštěstí lacině neodhaluje své ladné křivky hned po první kompozici a hned v následujícím titlesongu překvapí čistě gothenburským nástupem (Italové vůbec nejsou stylově ortodoxní partou, neváhají naservírovat i gotikou nasáklé mezihry nebo dark metalové party ala LIAR OF GOLGOTHA). Z členů pětihlavého komanda si uznalé pokývání hlavou zaslouží především frontman Stefano, a to za zlepšenou obsluhu hlasivek, jak v dimenzích deathového mručení, tak i blackového "škriekania" (jak roztomile praví někteří kolegové zpod Tater). Pochvalu sklízí i rejstříky černovlasé klávesistky Sabine, které aniž by sklouzly k podbízivosti a kýčovitému trylkování, ještě více umocňují podmanivost skladeb.
GRAVEWORM potvrdili svojí pozici na scéně a dle mého mínění natočili zatím nejpřístupnější album své kariéry. Na straně jedné příjemné melodie a za srdce chytající refrény, přiměřená agresivita a black/death metalová dravost na straně druhé. Suma sumárum: pro každého pravověrného atmo-blackera by měla "(N)utopia" být naprostou (N)utností.
GRAVEWORM potvrdili svojí pozici na scéně a dle mého mínění natočili zatím nejpřístupnější nahrávku své kariéry. Na straně jedné příjemné melodie a za srdce chytající refrény, přiměřená agresivita a black/death metalová dravost na straně druhé. Suma sumárum: pro každého pravověrného atmo-blackera by měla
"(N)utopia" být naprostou (N)utností.
7 / 10
Stefano Fiori
- zpěv
Lukas Flarer
- kytara
Eric Treffel
- kytara
Sabine Mair
- klávesy
Harry Klenk
- baskytara
Moritz Neuner
- bicí
1. I-The Machine
2. (N)utopia
3. Hateful Design
4. Never Enough
5. Timeless
6. Which Way
7. Deep Inside
8. Outside Down
9. MCMXCII
10. Losing My Religion (bonus track - R.E.M. cover)
(N)utopia (2005)
Engraved In Black (2003)
Scourge Of Malice (2001)
As The Angels Reach The Beauty (1999)
Underneath The Crescent Moon (1998)
Eternal Winds (EP) (1997)
Demo (1997)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 39:08
Produkce: Andy Classen
Studio: Stage One Studios
Kontakt: Stefano Fiori, Löflerweg 6, I-39030 Gais (BZ)
Tohle je strašný. Strašný. GRAVEWORM jsem nikdy extra nemusel, ale to co předvedli tady. To je vodvar. Hodnotil bych aspoň půlkou, kdyby byla deska vyrovnaná, jenže ona není. Má skvělý zvuk, produkci, vobrázky na obalu a snad i hráče trochu na úrovni. Je jen jedna věc, která mi vadí a v celkem dotažené okolní omáčce přímo svítí. Naprostá sterilita a infantilnost materiálu. Já chápu, když někdo nemůže. Tak to tam prostě není. Mnohem horší je, když někdo může a přesto to tam není. A to je přesně případ utopických GRAVEWORM. Trefně zvolený název desky.
GRAVEWORM mám celkem v oblibě, ačkoli předposlední deska zněla už jaksi vyčpěle... (N)utopia je však vyčichlá pořádně, chybí jí stará záhrobní atmosféra, dobrý zvuk (ta vyostřenost kytar i bicích mi leze na nervy a rve bubínky), opravdu silné melodické nápady, kterých měli červíčci ve své márnici vždy alespoň pár... Hraní si na džamp-komón-kinder-BM možná někomu zaimponuje, ale mně přijde prázdné, samoúčelné... prostě zbytečné. Tuhle desku odkládám do hromadného hrobu veskrze průměrných a zapomenutelných nahrávek.
Engraved in Black mě dostalo, to bylo povedené album. (N)utopia je pro mně naopak zklamáním, které mně zkrátka nechytlo.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.